Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Ž 63
Píseň: 209
Modlitba
Čtení: Žd 4. kap.
Píseň: 192
Text: Žd 4:14-16 a ev. Jana 13:13 „Nazýváte mě Mistrem a Pánem a máte pravdu, neboť jím jsem.“

 

Milé sestry a milí bratří,

jsem rád, že mohu od listopadu minulého roku mít příležitost přednést vám dnešní zvěst Písma. Jako vždy je částečně vypůjčená, tentokrát od dvou autorů. Jediné tzv.pouze moje kázání bylo to první co mi určila Syn.rada v r. 1980 a poté mi ho dosti zkritizovala. Uchýlil jsem se v něm ke svědectví, které se mi přihodilo teď už před 50roky a to zabralo většinu kázání. Z toho jsem usoudil, že svědectví Písma má mít vždy přednost před naším. To naše, ač důležité, můžeme zařadit např. do oznámení.

Četli jsme epištolu Židům 4.kapitolu. Většina vykladačů Bible se shoduje, že ji nenapsal apoštol Pavel, ale někdo jako on z Židů obrácený a velmi dobře znalý Zákona.

Je perfektní ukázkou spojení Zákona s Evangeliem. Podobné spojení známe u Jana Křtitele, poslední prorok SZ předpovídá, hlásá příchod Spasitele, se kterým se setkává a poté ho křtí. Četli jsme, že naprostá většina z Židů, kteří vyšli z Egypta do Kanaánu nedošla. Nedošli do odpočinutí. Dokonce ani takoví jako Mojžíš či Aron. Příčina je známá, reptání, nedověra, ohlížení se nazpět, podobně jak Lotova žena, nedůvěra k autoritám, nevěra, netrpělivost, apod. Z původních došli jen dva – Jozue a Káleb.

Stejné vlastnosti které známe z dnešní doby, proč někteří lidé z sborů odcházejí.

Má to být varování i pro nás, pro ty, kteří ještě zůstávají. Četli jsme z epištoly, že Boží slovo je jako meč ostrý na obě strany. Tedy jak pro nepřátelům, dle Ef.6:17 jako jediná útočná výzbroj,  tak to druhé ostří je namířeno proti nám. Proti těm z nás, kteří berou Boží slovo na lehkou váhu. V den, kdy bude každý z nás skládat účty před svým Stvořitelem už bude pozdě litovat. Kdybych tehdy jednal, říkal jinak, choval se jinak, ….Nositel Nobelovy ceny za literaturu Jar.Seifert složil krátkou básničku poté co projel pod jeho okny pohřební průvod s kočárem taženou koňmi. Pohřeb pod okny.

„Žaluji větru, život je krátký, vraťte se koně. Kdyby se koně mohli vrátit, kdyby se čas mohl vrátit zpátky, kdyby hodiny nazpět bily ty chvíle jež jsme promarnili….“

 

I my někdy takto litujeme co jsme kdy a komu provedli, ale nemusíme, jsou-li nám hříchy odpuštěny pak důležité je dnes – když zítřek je vždy nejistý. Nemusíme litovat mládí jako se to zpívá v mnoha písničkách, protože máme, jak jsme četli, nového Velekněze, nového Melchisedecha – Božího syna. Epištola Židům se samozřejmě určena všem věřícím nejen Židům samotným. Je určena všem kteří poznali svoji nedostatečnost, malost, ubohost před požadavky Zákona. Všem, kteří poznali, že bez Spasitele se sami neudrží. Když jedeme vlakem, tramvají, autobusem, metrem a musíme stát, poznáváme jak důležité je něčeho pevného se držet.  Stačí zabrždění, natož náraz a bez držení padneme. I v našem čtení je výzva, držet se toho co vyznáváme. Bez ohledu na to, že mnozí kolem nás se domnívají, že se sami udrží.

Že mají dost peněz, známých, zdraví a síly. Jistě, chvíli jim to bude vycházet, ale nikdy všech životních situacích do kterých se dostanou. My, kteří si přiznáváme svou nedostatečnost, učme se zpaměti verše z Písma, písničky které jsme si z zpěvníků oblíbili, citáty křesť.svědků. Může přijít situace, kdy nám půjde o život jako mně před půl stoletím. Nebo budeme ležet na nemocn.lůžku bez možnosti čtení, nebo oslepneme, atd. A tehdy nám bude to co jsme se naučili dříve velkou pomocí.

V evangeliu jsme četli Ježíšovu odpověď:“Nazýváte mě Mistrem a Pánem a máte pravdu neboť jím jsem“.  On je i naším, tedy chce být i naším Mistrem a Pánem.

Je jím skutečně. Mistr je ten kdo nás chce něčemu co ještě neumíme naučit. Kdo má k nám individuální přístup, kdo nás povzbuzuje, motivuje, i kárá a opravuje. On je také tím, kdo má radost z našich pokroků, úspěchů. On chce a má být našim Mistrem a Pánem za všech okolností, za všech situací, ve dne v noci. On nemá píchačky na osm hodin jako ti pozemští mistři. To ho odlišuje od těch pozemských mistrů a pánů.

 

Velekněz, Mistr a Pán. Spojení Starého a Nového Zákona. Na konci 4.kapitoly epištoly Židům se píše o trůnu. Trůn byl symbolem moci. Stát před trůnem mohla být jak velká čest tak velký risk. Např.vzpomeňme Ester ze SZ. Stačilo dát znamení a člověk skončil ve vězení nebo rovnou na popravišti.

Jednou budou stát před trůnem všichni. I ti, co Ježíše Krista ještě nepoznali, i ti, co ho odmítali. Protože On je Pánem všech. On je ale také milujícím Pánem a proto má připraven Trůn milosti pro každého kdo ho v životě uznal jako Velekněze, Mistra a Pána.

„Proto přistupme směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“ Amen.

 

Modlitba:

Píseň: 425

Ohlášení: Pozdrav od seniora Brněnského seniorátu J.Grubera se kterým jsme se v Brně sešli.

Poslání: Žd:4:14-16

Svědectví: Mnozí je již asi slyšeli, předkládám ve zkratce:

Co předcházelo: V dětství i mládí mě lákala voda a stromy, vím, že jedno kázání jsem měl hlavně o stromech. Chodil jsem asi 4 roky plavat do malého bazénu ještě s dalšími ve třídě, ale naučil se jenom tzv. splývání. Nešla mi stále koordinace s nohama a dýchání. Protože jsem také rád pobýval u vody, vyráběl různé motorové i plachetní lodičky, řekla mi jednou máma, že už mě k vodě nepustí, pokud neuvidí, že umím plavat. To jsem se asi za týden naučil v malém rybníčku, kde jsem dosáhl na dno.

Co se stalo: V r. 1966 jsem byl na 3týdenní brigádě na Lipně při čištění žulového obložení velké podnikové chaty Jitony v Jenišově. Dnes je to hotel Jenišov. Jednoho dne odjeli všichni řemeslníci a já jsem s majzlíkem a kladivem pracoval sám. Odpoledne asi po 14. hodině jsem měl volno. Protože bylo teplo a pěkné počasí i když od Rakouska se objevovaly bouřkové mraky vydal jsem se vykoupat, voda byla dostatečně teplá což jsem zkoušel u několikrát před tím. Lákal mě protější nejbližší břeh, dle mapy asi 750 m vzdálený. Dál už bylo stejně tehdy hraniční pásmo. Nebyl jsem příliš unavený z práce tak jsem se tam vydal. Mraků i větru od hřebene Šumavy-od Smrčiny přibývalo. Tam jsem doplaval v pohodě a asi 50 m od břehu se dalo už postavit. Kousek ode mne byl rybář na loďce, který se chystal na zpáteční cestu.Stačilo mu říci ať mě vezme zpět.

Rozhodující rozhodnutí:Ale když jsem doplaval až tam, tak jsem si naivně myslel, že jistě bez problémů doplavu i zpět. Rybář odplul a byl jsem sám…už mi nic jiného nezbývalo než plavat zpět. Po asi čtvrt hodině váhání a před blížící se bouřkou a větrem jsem se rozhodl na zpáteční cestu. Prvních asi 100 m to šlo dobře přímým směrem, ale poté vítr nečekaně zesiloval a se zvyšujícími se vlnami (půlmetrové?)mě ochyloval od přímé dráhy. Asi v polovině úseku jsem již mířil na 4 km vzdálený ostrůvek Taivan. Tam bych samozřejmě nedoplaval. Už jsem se loučil se životem, nikdo se mnou nebyl…ani rodiče ani nikdo se sboru, ani moje první „kámoška“. Jen ON- Velekněz, Mistr a Pán a v nejkritičtější chvíli mi „přihrál“ dvě písničky ze starého (tu první máme i ve stávajícím č. 200) zpěvníku. „V Tvé síle Pane Bože můj,“ a „Buď, Ó Pane, vůdcem mým v plavbě mezi úskalím.“ A já si v té kritické chvíli si začal tyhle písně tichounce zpívat a přitom dostal takovou sílu „shůry“ že jsem se na břeh tzv.doplácal a to asi 300 m od místa kam jsem původně směřoval, po čtyřech se dopotácel do chaty a usnul až do rána.

Bylo 9.8.1966 – máminy narozeniny. Tak jako dnes před půl stoletím…