● Úvodní sloka
● Vstup
● Píseň: 65 Na Sionu se čest Ti dává
● Modlitba
● 1. čtení: Mi 4:1-5
1I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit národy. 2Mnohé pronárody půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách.“ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. 3On bude soudit mnohé národy, ztrestá mocné pronárody, i ty nejvzdálenější. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. 4Každý bude bydlet pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí. Tak promluvila ústa Hospodina zástupů. 5Každý jiný lid si chodí ve jménu svých bohů, ale my budeme chodit ve jménu Hospodina, našeho Boha, navěky a navždy.

● Píseň: ZpCh 7 Bůh je síla má
● Slovíčko pro děti
● Kázání: J 3:22-36     22Potom Ježíš odešel se svými učedníky do judské země; tam s nimi pobýval a křtil. 23Také Jan křtil v Ainon, blízko Salim, protože tam byl dostatek vody; lidé přicházeli a dávali se křtít. 24To bylo ještě před Janovým uvězněním. 25Mezi učedníky Janovými a Židy došlo ke sporu o očišťování. 26Přišli k Janovi a řekli mu: „Mistře, ten, který byl s tebou na druhém břehu Jordánu, o němž jsi vydal dobré svědectví, nyní sám křtí a všichni chodí k němu.“ 27Jan odpověděl: „Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. 28Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. 29Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. 30On musí růst, já však se menšit. 31Kdo přichází shůry, je nade všecky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe, je nade všecky; 32svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. 33Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdivý. 34Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti. 35Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou. 36Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“

Milé sestry a milí bratří,
pokoj vám.

Máme dnes mezi sebou různé hosty. Jedním z hostů je i dnešní text. Skutečně se asi moc často nečte, nenašel jsem jej takto celý v žádné církevní tradici (v žádných perikopách). Ale přesto nás může nějakým způsobem oslovit: Koho třeba k nám posílá Pán Bůh? Nebo kam nás posílá Pán Bůh?

Písmo k nám dnes mluví o setkání více lidí. Vlastně by to mohl být příběh o konkurenci.

22Potom Ježíš odešel se svými učedníky do judské země; tam s nimi pobýval a křtil. Je to vůbec jediný evangelijní doklad, že křtil i samotný Pán Ježíš. A my se dnes dozvíme, jak to bylo s Janem a Pánem Ježíšem a jak můžeme Pána Boha poznávat, jak k němu můžeme přicházet.

23Také Jan křtil v Ainon, blízko Salim, protože tam byl dostatek vody; lidé přicházeli a dávali se křtít. 24To bylo ještě před Janovým uvězněním. Křtil Pán Ježíš, křtil Jan. Nedohadovali se třeba?

Židé potřebovali rituální očištění. Opakované. Pravidelné. A v islámu je to dnes podobně, věřící se musejí omýt vždy před modlitbou. Ale my máme tu milost už potvrzenou a darovanou křtem, a jako dnes i tehdy šlo taky o to, jak je lidé vnímali: Jan zmiňuje: 25Mezi učedníky Janovými a Židy došlo ke sporu o očišťování. 26Přišli k Janovi a řekli mu: „Mistře, ten, který byl s tebou na druhém břehu Jordánu, o němž jsi vydal dobré svědectví, nyní sám křtí a všichni chodí k němu.“ Takže střet zájmů. Kdo to byl první, kdo tu má domovské právo, a tak bychom mohli pokračovat. A tak jako Jan říká, že je předchůdcem Pána Ježíše, že mu připravuje cestu, tak ukázal někdo cestu také nám. Na nové místo, třeba do nové země, do nového zaměstnání a tak podobně.

27Jan odpověděl: „Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Všimněme si, že vůbec si s Pánem Ježíšem nezávidí. „Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe.“ A zkusím tu větu říct pozitivně: Všechno, co člověk dostává, je darem z nebe, darem od Pána Boha. A tak i Jan nás učí, jak máme rozlišovat, když se chceme už rychle vydat na cestu: 28Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. 29Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. 30On musí růst, já však se menšit. Tady se ukazuje Janova skromnost: Jan si je vědom toho, že je předchůdce. Jako například Jan Palach, který se před svým činem označil v dopise jako „pochodeň č. 1″. Ta důležitá postava teprve přijde. Zatím Jan vystupuje skromně, neváhá přiznat, že připravuje cestu, na začátku evangelia jen tak mimochodem označuje Pána Ježíše, když říká: „Hle, Beránek Boží“ – a nestaví na sobě.

A tak ten hlavní host na slavnost teprve přijde. A jak už asi tušíme, není to host ledajaký. Jan o něm mluví takto:

31Kdo přichází shůry, je nade všecky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe, je nade všecky; 32svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. 33Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdivý. Co to znamená? Pozemské věci vidíme, ty můžeme zkoumat, analyzovat, rozebrat si je. Kdo přichází z nebe, přináší jiné svědectví, a tu máme od Pána Boha svobodu. Můžeme k němu přijít a můžeme se nechat pozvat. Ale není to jako v tom Orwellově románu 1984, že by Pán Bůh byl ten Velký bratr, který na nás dohlíží z každé stěny a z každého místa. Tedy – vládne nad námi, ale nechce nám vymývat mozek. V tom románu byl dokonce postupně vymýšlen nový jazyk, takzvaný newspeak. Ale to po nás Pán Bůh nechce. My sice mluvíme o víře, o obrácení, o spasení – a někdy to vypadá jako nový jazyk. Ale současně svědčíme o tom, co jsme viděli a slyšeli, kdo jako ten ukazatel, Jan Křtitel nebo předchůdce nám na Pána Boha ukázal. A na Pána Boha máme ukazovat také my, když slyšíme to velké poslání učedníků: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium, křtěte a učte.

34Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti. Mluví Slova Boží – ale zároveň tak, aby tomu rozuměli lidé. A to je náš úkol pro svědectví. A ta druhá část – udílí svého Ducha v plnosti. Stane se někdy, když si koupíte třeba skříň v Ikei, tak v té stavebnici může někdy něco chybět, šroubovák musíte mít svůj, případně vrtačku… Ale Pán Bůh nám nedává do života neúplnou výbavu. V Pánu Ježíši k nám přichází a zve či už pozval k přijetí křtu, nejen na pokání, ale na odpuštění hříchů. Sám Jan to myslel dobře, ale věděl, že cesta bude pokračovat. Bude v ní pokračovat a pokračuje i s námi Pán Ježíš. On nás obnovuje, znovuzrozuje, ale právě proto, abychom byli v Duchu Svatém v plnosti. Pro pomoc nám, bližním i pro svědectví.

35Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou. 36Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ K nám může přijít různými cestami nějaké napomenutí. Třeba tak, že jako bychom nemohli najít to důležité. Nebo jako bychom něco hledali a zapomněli si na to rozsvítit. A Pán Bůh je nám tím světlem a my máme i Slovo Písma proto, abychom ten život věčný a všechny ty věci postupně poznávali, i skrze různé učení a různé oslovení, i když je to Jan, který sám upozorňuje na to, že toto je teprve začátek. Že nám Pán Bůh dává novou šanci a nový život. Začátek té slavnosti s Pánem. Na tuto slavnost jsme všichni pozváni, zvěme i ostatní svým životem, svědectvím i Slovem Božím a Slovem o Pánu Bohu. Pozvěme na tu hostinu od Pána Boha. Když zní to pozvání i všem nám klopýtajícím a chybujícím.    Amen. Modleme se.

● Píseň: 198 Pod ochranou Nejvyššího
● Ohlášky
●  Přímluvy
● Modlitba Páně
● Poslání
● Požehnání
● Závěrečná píseň: 483 To jedno mějme stále na paměti
● Postludium