● Úvodní sloka
● Vstup: Ž 122 1Poutní píseň, Davidova. Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! 2A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme. 3Jeruzalém je zbudován jako město semknuté v jediný celek. 4Tam nahoru vystupují kmeny, Hospodinovy to kmeny, Izraeli na svědectví, vzdát Hospodinovu jménu chválu. 5Tam jsou postaveny soudné stolce, stolce Davidova domu. 6Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují! 7Kéž je na tvých valech pokoj, kéž se tvé paláce těší klidu! 8Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: „Budiž v tobě pokoj!“ 9Pro dům Hospodina, našeho Boha, usiluji o tvé dobro.
● Píseň: 273 Zvedněte, brány, svrchků svých
● Modlitba
● Čtení: J 6:22-33 22Zástup zůstal na protějším břehu moře. Druhého dne si uvědomili, že tam byl jen jeden člun a že Ježíš na něj nevstoupil společně se svými učedníky, ale že učedníci odjeli sami. 23Jiné čluny z Tiberiady však přistály nedaleko místa, kde jedli chléb, nad nímž Pán vzdal díky. 24Když tedy zástup shledal, že Ježíš ani jeho učedníci tam nejsou, vstoupili na ty čluny a jeli ho do Kafarnaum hledat. 25Když jej na druhém břehu moře nalezli, řekli mu: „Mistře, kdy ses sem dostal?“ 26Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. 27Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ 28Řekli mu: „Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ 29Ježíš jim odpověděl: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“ 30Řekli mu: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? 31Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“ 32Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. 33Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“

● Píseň: ZpCh 47 Ježíš, nejkrásnější ze všech jmen
● Slovíčko pro děti
● Kázání: J 6:34-59 34Řekli mu: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“ 35Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. 36Ale řekl jsem vám: Viděli jste mě, a přece nevěříte. 37Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, 38neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; 39a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. 40Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ 41Židé proti němu reptali, že řekl: ‚Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.‘ 42A říkali: „Což tohle není Ježíš, syn Josefův? Vždyť známe jeho otce i matku! Jak tedy může říkat: ‚Sestoupil jsem z nebe‘!“ 43Ježíš jim odpověděl: „Nereptejte mezi sebou! 44Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. 45Je psáno v prorocích: ‚Všichni budou vyučeni od Boha.‘ Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. 46Ne že by někdo Otce viděl; jen ten, kdo je od Boha, viděl Otce. 47Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. 48Já jsem chléb života. 49Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. 50Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. 51Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ 52Židé se mezi sebou přeli: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ 53Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. 54Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.  55Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. 56Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. 57Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. 58To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ 59To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum.

Milé sestry a milí bratří,
pokoj vám.

Když v církvi slyšíme o chlebu, není to v žádném případě jednoduché nebo jednoznačné téma. Na jednu stranu přijímáme ten chléb, za nějž se modlíme Chléb náš vezdejší dejž nám dnes a to zvláštní staročeské slovo vezdejší znamená vlastně každodenní. Však také ekumenický překlad už pro porozumění říká: Náš denní chléb nám dávej každého dne. – A pak se ptáme, jestli se to skutečně naplňuje. Ale nevolá Pán Bůh k tomu dávání a rozdílení také nás?

Kázat o chlebu může být v církvi obtížné. Zdá se, jako by ho bylo při vší té symbolice všude plno. A diskutovalo se v církevních dějinách hodně o tom, co chleba přesně znamená, co znamenal u Pána Ježíše, dokonce jaký chleba se má používat při svátosti Večeře Páně. A co má znamenat pro nás, pro církev.

Tak jednak je to ten chléb každodenní a také chléb svátostný. O chléb každodenní prosíme a také i chléb svátostný dostáváme z Boží milosti.

Minulou neděli a pondělí slavili Židé svátek Purim, svátek vysvobození od nadvlády Peršanů. Vypráví o tom kniha Ester. A tak někdy máme mezi sebou moudré vládce, jindy je třeba statečné rozhodnutí i třeba navzdory většině. A pak jsou nám najednou darovány také dny radosti. Radosti z vysvobození.

A tak se zde setkáváme se zázrakem, když za Pánem Ježíšem přicházejí možná spíše jako do cirkusu. Nebo alespoň zpočátku. A proto Pán Ježíš říká: Je psáno v prorocích: ‚Všichni budou vyučeni od Boha.‘ A to jsme a býváme i my. Evangelista Jan zde ve 23. verši poprvé označuje Ježíše jako Pána. To bylo používáno jako vznešené oslovení například panovníka. My to možná říkáme automaticky „Pán Ježíš“, tehdy to však mělo velký význam. Že tím Pánem s velkým počátečním písmenem není císař, ale někdo jiný. Bůh a jeho Syn, který byl poslán na Zemi.

A spolu s tím vznešeným oslovením zde vidíme zájem těch zástupů. Ti kdo Pána Ježíše následovali se jej ptají. Mají otázky. A jejich otázky obsahují jejich očekávání, otázky po chlebě obsahují nějakou jejich touhu, u někoho možná už oslovení víry. A věděli, kdo je jejich Pánem.

Jiní ale proti němu reptali. Jsou zde nazváni Židé, ale spíše bychom měli říci „ti z Judska“. Prostě v určité krajině jako by mu buď nevěřili, nebo jej škodolibě zkoušeli. Možná máme také tuto zkušenost: Jestliže jsi věřící, tak mi řekni, jak je na světě možné toto a ono. Ale asi máme zkušenost, že to ne vždy funguje podle našich představ. I když nám Duch Svatý dává ta pravá slova, není samozřejmostí dar víry. Proto Janovo evangelium také mluví často o těch, kteří Pánu Ježíši uvěřili. Což nebyli jistě všichni Židé a také ne všichni, kteří Pánu Ježíši uvěřili, byli židovského původu. Už Simeon říká Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ (Lk 2:34-35) Takže už tehdy bylo předpovězeno, že znamením se budou někteří vzpírat. To je možná odpověď i na to, že ani zjevnému zázraku by někteří neuvěřili ani dnes. Nebo třeba zázračná uzdravení nepokládají za zázrak. Takže znovu se dostáváme mezi ty zvědavé zástupy, které vede za Pánem Ježíšem někdy i touha po senzaci, přání splnitelná a nesplnitelná. Splněná a nesplněná. Nebo zázraky a zklamání, či spíše nenaplněná očekávání. A to asi máme i my. Ale přichází k nám někdo větší, někdo mocnější, slyšíme svědectví víry, totiž evangelium, a to nám přináší zprávu naděje:

37Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, to znamená, že jeho pozvání platí pro všechny. My bychom možná chtěli ty dveře občas zavřít – před někým konkrétním nebo ze strachu. Ale to přijetí Boží je větší než naše. Protože se nemusíme bát. Protože vůle Boží, jak říká Pán Ježíš, jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. 40Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ Vzkříšení je opět velké téma – a to samotné evangelium, dobrá zpráva, dochází svého cíle právě o Velikonocích. V tom, že Pán Ježíš prošel celý náš lidský život. Víme tak z biblického svědectví, že mu nebyly a nejsou naše běžné lidské starosti vzdálené a cizí. Nejsou mu lhostejné naše bolesti, naše zranění, vzájemné vztahy, dospělí ani děti, nemoci ani smrt – vždyť to všechno prošel již před námi a zvítězil, abychom i my byli přijati jako ti, které Pánu Ježíši Otec dává. Abychom byli přijati, tedy že nám se ve víře, v milosti a odpuštění dostává přijetí. Protože to Boží svědectví obsahuje vzkříšení, které smíme slavit každou neděli. Spolu s chlebem a všemi dalšími dary, které přijímáme. Pán Ježíš sám chléb rozdílí a my stejně jako učedníci sbíráme až poté, ale i to stačí do plných košů Božího milosrdenství. Děkujme za ně a dávejme dále, vždyť jsme posláni. Modleme se.

Pane Bože, musíme přiznat, že bez ohledu na dobu postní, sváteční či nedělní stále klesáme a stále potřebujeme tvé odpuštění. Ty nás dáváš Pánu Ježíši, tak jako to řekl, ku svědectví a ku provázení, abychom zde nebyli sami. Děkujeme ti za to. A děkujeme i za nezměrné tvé dary, kterých zůstává, i když se jenom uklízí po hostině. Dej nám, prosíme, otevřený duchovní zrak k tomu, abychom nezašlapávali drobty tvé práce. A způsob naše ztišení před tebou. Na tebe čekáme a tebe chválíme. Amen.

● Píseň: 252 Buď chválen, milý Ježíši

●  Přímluvy
● Modlitba Páně
● Poslání: Žd 10:12-18  12Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží 13a hledí vstříc tomu, ‚až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu‘. 14Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. 15Dosvědčuje nám to i Duch svatý, když říká: 16‚Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; 17na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.‘ 18Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti.
● Požehnání
● Závěrečná píseň: 350 Přemohl Ježíš smrti noc
● Postludium