Bohoslužby dne 23. 4., neděle Quasimodogeniti, nazývaná Provodní či Bílá kvůli oslavě nově pokřtěných o Velikonocích
● Úvodní sloka
● Vstup: Žalm 116:1-2
1Hospodina miluji; on slyší můj hlas, moje prosby, 2sklonil ke mně ucho. Po všechny své dny chci k němu volat.
● Píseň: 508 Já ztracený a chudý
● Modlitba:
● Čtení: Lv 5:14-16 a Zj 7:9-17
14Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 15„Jestliže se někdo těžce zpronevěří tím, že se neúmyslně prohřeší proti svatým věcem Hospodinovým, jako pokutu přivede Hospodinu z bravu berana bez vady, jehož cenu stanovíš v šekelech stříbra podle váhy určené svatyní, jako oběť za vinu. 16Nahradí také, čím se proti svatým věcem prohřešil, a přidá nad to pětinu. Dá to knězi a kněz za něho obětí berana za vinu vykoná smírčí obřady, a bude mu odpuštěno.

9Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. 10A volali velikým hlasem: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.“ 11A všichni andělé se postavili kolem trůnu, kolem starců i těch čtyř bytostí a padli před trůnem tváří k zemi, 12klaněli se Bohu a volali: „Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!“ 13Jeden z těch starců na mne promluvil: „Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?“14Řekl jsem: „Pane můj, ty to víš!“ A on mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. 15Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. 16Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, 17neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí.“
● Píseň: ZpCh 12 Dál přece nejdeme sami
● Kázání: 1J 2:1-15a 1Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. 2On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. 3Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. 4Kdo říká: ‚Poznal jsem ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. 5Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. 6Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on. 7Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. 8A přece vám píšu přikázání nové – vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí. 9Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. 10Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu kamenem úrazu. 11Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči. 12Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. 13Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad Zlým. 14Napsal jsem vám, děti, že jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který jest od počátku. Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým. 15Nemilujte svět ani to, co je ve světě.

Milé sestry a milí bratří,
pokoj vám.
Asi se vám někdy stalo, že jste četli třeba napínavý román a na jeho konci jste si říkali: Kdyby tak měl pokračování a dozvěděli jsme se ještě to a ono. A skutečně v historii literatury se objevují pokračování klasických děl a dokonce pokračování biblických knih. Takováto díla pak nebyla přijata ani do kánonu Bible.
Janovy epištoly nám doplňují také svědectví evangelia, přinášejí a rozvíjejí stejnou zvěst o Pánu Ježíši Kristu. Rozšiřují tu zvěst evangelia. Kladou na evangelium důraz.
Apoštol Jan nás oslovuje „dítky“, „děti“. A stává se nám takovým průvodcem. Říkám průvodcem, protože naším Učitelem je sám Pán Ježíš. A učitel se v řečtině řekne paidagogos, což by se dalo přeložit jako „ten, který vede či doprovází děti“. A Jan v tom apoštolském dopise, který je vlastně kázáním, také používá oslovení „dítky, děti“ – ale nesnaží se vést sám nebo ze své síly. Ukazuje na Krista. Vychází z toho, co sám jako takové „dítě“ přijal. Trochu to vypadá jako opakování z minulého roku:
Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. (1J 2:7)
Tři jsou svědkové, píše apoštol, kteří vydávají svědectví: Duch, voda a krev. Co to znamená?
Duch Svatý, kterého dal a vydal Pán Ježíš. Onen paraklétos, přímluvce církve. Ten, který v Bohu spolu s Pánem Ježíšem přichází i za zavřené dveře. A říká pokoj vám a prohlašuje nás za děti a za narozené z Boha. A tu by mohla vyvstat otázka: Můžeme to říct po Velikonocích, kdy jsme četli také o zradě a odpadnutí a usnutí? Můžeme, protože ve víře se děje něco, co nelze popsat slovy.
Voda jako obávaný živel, jak jsem zmiňoval v minulém kázání o rybářích – ale voda také jako živel obživující a živel proměny.
A krev jako jeden ze zdrojů života nebo prostředků pro život.
A tak zde máme tři svědky, kteří vydávají svědectví. Tři byli i svědkové, kteří vydali svědectví Abrahamovi. Tři nohy má třeba i ševcovský verpánek. Tři základy má jistota Boží.
A jak už to v lidském životě bývá, cokoliv z dobrých darů se dá použít špatně. Dá se zneužít. I dary Ducha můžeme někoho ubít. A často i nechtěně.
Voda může oživit i zaplavit.
A krev může život zachránit a také se stát špatným symbolem. Symbolem nějaké domnělé cti národa nebo rasy.
Tedy je třeba se s modlitbou orientovat na to, že Duch, voda a krev nás zachraňuje. Zachraňuje nás proto, že přichází odjinud. Nic z toho jsme si nedali sami. Ducha Svatého? Toho dal učedníkům i nám Pán Ježíš. Vodu? I tento živel má pod mocí Pán Bůh – to jen my to občas kazíme – a často daleko menšími malichernostmi než soudruzi v Sovětském svazu, kteří chtěli obrátit sibiřské řeky k jihu, aby zavlažovaly. I Vltava a Berounka byly různě regulovány a zmizela tak třeba mnohá nádherná místa, o nichž se zpívá v trampských písních.
A krev? Dnešní lékařská věda s ní umí zacházet a mnohou velkou práci v tom dělají i tzv. biologické roztoky. Ale krev samotnou, která dává život, tu si sami dát nemůžeme. Ale můžeme být nápomocni k záchraně života. Kdo má ten dar, daruje třeba právě krev.
7Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. 8A přece vám píšu přikázání nové – vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí. My bychom si asi řekli, že přece jsme novozákonní křesťané a že přece nemusíme dodržovat 613 židovských micvot, protože přece máme od Pána Ježíše dvojpřikázání lásky. Ale apoštol Jan říká: 7Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. Nic nového pod sluncem, zdálo by se. Tak proč apoštol Jan vůbec spotřebovával pergamen? Asi proto, aby pochybující církvi připomněl, že ve veškerém prostředí ve veškeré době plné něčeho nového a nových vlivů vlastně nepřichází nic nového. Ani papež, když píše nové encykliky, nepíše vlastně nic nového. Jen novým způsobem hledá, kterak vystihnout Boží vůli. A tak Jan, který píše otcům, mládencům, dětem, píše také do různých životních situací. A Duch Svatý, když vedl tato slova, počítá s tím, že každý v tom původním, starém přikázání, nachází něco pro sebe. Když jsem při minulých bohoslužbách ukončil kázání, na úplném závěru Janova evangelia jsem si sám připomněl tento verš: Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané. (J 21:25) Měli jste, bratři a sestry, někdy otázky nad tím, jestli existují i jiné prameny? Jestli někdo jiný popsal to, co není v Bibli? Jiná údobí života Pána Ježíše? Nebo třeba nějaká větší skrytá tajemství? A kdybychom pátrali, našli bychom třeba apokryfní tzv. evangelia Ježíšova dětství. Ale církev dobře rozpoznala, že jsou to díla pouhé této lidské potřeby. Že jsou to skoro zbožné pohádky. Jistěže jsme vedeni svou lidskou zvědavostí. Nebo si klademe naprosto aktuální otázky. Odpovídá nám na ně Bible? Věřím že ano. Pán Bůh ví, jací jsme, jaký je člověk a s čím může zápasit. Proto říká ústy apoštola Jana: 7Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. 8A přece vám píšu přikázání nové – vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí. To je krásná povelikonoční zvěst. Světlo a ne tma, to pro Janovy řecké posluchače byla známá filosofická metafora. Jen Jan jakoby říkal: to světlo vám nedá věštkyně Pýthie v delfském chrámu, to světlo vám nedá nějaká vyšší úroveň meditace, ale my všichni jako děti, otcové i mládenci, máme dána stejná přikázání. Dokonce v židovství začínají oslavy některých důležitých svátků nejmladší děti. A všichni tak smíme slyšet to Slovo a všem nám zní i ten závěr: 15Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Tím jistě není myšleno to, abychom se schovali do kostela a čekali na konec světa.
Tedy apoštol Jan píše nám jako dětem Božím, abychom byli vděčni za tu Boží péči.
Jan dále říká: 8A přece vám píšu přikázání nové – vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí. Takže my to přikázání už píšeme nebo chápeme jinak. Asi si už nezhotovujeme zlaté tele, ale modlu děláme z kdečeho jiného. Asi nedychtíme po oslu svého bližního, ale můžeme závidět ledacos jiného. Ale Pán Bůh nás slovy apoštola Jana vede k tomu, abychom pokaždé k jeho Slovu přistupovali tak, jako bychom si každý den otevřeli novou, překvapivou knihu, kterou nám dává nebeský Učitel – a k četbě nám svítí slunce. Děkujme Pánu Bohu za tyto dary.
Modleme se.
● Píseň: 544 Pomoc naše budiž z nebe
● Přímluvy
● Modlitba Páně
● Poslání
● Požehnání
● Závěrečná píseň: 394 Ó pojďte všichni ke mně
● Postludium