Úvodní sloka
Vstup: Ž 63:2-3 Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi. 3 Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu;
Píseň: 680 Nás zavolal jsi, Pane
1Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. 2Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. 3Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.
Chvála: ZpCh 96 Svatá krev
Kázání: Lk 15:1-3.11
1 Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2 Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ 3 Pověděl jim toto podobenství:11 Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. 12 Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. 13 Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. 14 A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. 15 Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. 16 A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. 17 Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! 18 Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. 19 Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ 20 I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.21 Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘ 22 Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. 23 Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, 24 protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. 25 Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. 26 Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. 27 On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ 28 I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.29 Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. 30 Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ 31 On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. 32 Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“
Milé sestry a milí bratří,
pokoj vám.
Ta dnešní perikopa je asi celkem známým příběhem, tradovaným často už od nedělní školy. A stejně jako v divadelní hře můžeme v podobenství číst různé role. A také to, kdo a jak je v těchto rolích doceněn, jak se mohl cítit, čím procházel a tak dále.
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli, uvádí se před výkladem Ježíšových podobenství. Přiházeli, toužíce po přijetí, po spočinutí. A tu slyšíme spolu s nimi příběh o přijetí po strastiplné cestě. Je to příběh pro všechny tyto poutníky profackované životem, různě putující. To je příběh i do židovské diaspory, pro židy rozptýlené už tehdy jistě v Babylonii, v Egyptě i jinde.
Ten příběh nám ukazuje asi jistá pokušení. Nemusejí souviset nutně se světským životem, nicméně se zde ukazuje ta touha něco dokázat „ve světě“ v protikladu s darovanými jistotami. Taková skoro až psychologická sonda do přemýšlení člověka, který chce udělat díru do světa. A dá se tomu říkat sebezpytování, kontemplace, vnitřní zpověď, usebrání.
Nebo se můžeme najít v roli staršího syna, pokud necítíme žádné takovéto otřesy a naopak v domě Otcově přebýváme ve vší řádnosti. O takových nám podobenství říká, že svou odměnu jistě mají v Otcově domě. Jen nás to někdy žene právě k tomu, abychom poznali zkušenost něčeho jiného a pak se zase všelijak navracíme. Otec v příběhu sice na syna čeká a nevyhlešuje celostátní pátrání, ale má pro něj stále připraveno místo. Stále na něj čeká. (Na rozdíl od jeho staršího bratra.) I když si řekl o dědictví – to za normálních okolností bylo možné vyplatit jedině případě, že by otec již zemřel. A i toto tento otec spolkne a možná je zarmoucen. Přesto ponechává synovi svobodnou vůli.
A tak se často ocitáme v situaci rozhodnutí – v testu ochoty přijmout někoho jiného, ať již přejícího otce nebo ztraceného bratra. A to se nelíbilo těm, kteří si v Dt 21:18-21 přečetli literu tvrdého zákona, jak že má být naloženo se vzpurným synem. A ten je přitom nyní přijímán v o/Otcově domě. Celkem podle litery Z/zákona se zlobí ten starší syn, když říká: Celou dobu ti sloužím, neporušil jsem žádný tvůj příkaz, a podívejme se, když přišel tento tvůj syn…Ani neříká tento můj bratr. Cítí se přece spravedlivě a odděleně. Ale cesta Otcova takto nevede. Otcův dům je stále otevřen.
Otcův dům se jmenuje síť křesťanských dětských domovů na Ukrajině. A denně tam děti zažívají, že jsou přijaty skutečným Otcem, protože znají tu zkušenost přijetí z ulice do skutečného domu, do skutečného domova. Jsme nalezeni a jsme živi díky Boží milosti. Děkujme za to Pánu Bohu. Amen.
Píseň: 690 Soudce všeho světa, Bože
Přímluvy
Modlitba Páně
Poslání
Požehnání
Závěrečná píseň: 549 Chvaliž Hospodina
Komentáře