Introit – Ž 122:1b-2
Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme.
Píseň: 440 Ozvi se, Pane můj
Vstupní čtení: 1Sa 3:19-21
Píseň: 551 Tys na mne myslil dřív
Kázání – L. Král
Text: Sk 10:34-48
Kázání: Milé sestry a milí bratří, pokoj vám. – Dosti často stojíme na počátku něčeho nového a potřebujeme pro nový úkol posílení. Tak si určité otázky kladli i lidé na počátku církve, kdy v Pána Ježíše uvěřili židé i obrácení pohané řeckého původu. A apoštol Petr na to říká: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, 35ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.“ V každém národě, na každém místě, tam, kde můžeme prožít nějakou změnu, obrácení, narovnání a počátek nové cesty. A že ta cesta má nějaký rozvoj, i když jsme netrpěliví, dokazuje apoštol kázáním o Pánu Ježíši: 36To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. To není jen nějaké útěšné náboženské konstatování, ale tomu slovu Pán rozuměli posluchači řeckého původu jako „vládce, panovník“, tedy jako někomu, kdo má moc. Jak že to apoštolské kázání začínalo? „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní,“ tedy nemusíme se o tu naději bát. Když se nám zdá, že se naše plány, přece upřímně míněné, neplní. Když se nám zdá, že náš život směřuje někam jinam a nemůžeme s tím nic dělat. Když se nám zdá, že právě nemůžeme najít v životě ten pokoj. Když si klademe otázky po tom, čeho jsme hodni, co si zasloužíme, jestli si vůbec něco zasloužíme. Apoštol Petr říká: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, 35ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.“ A to jsou nejen spravedlivé skutky, ale také odpuštění.
Nemusíme se tedy bát o tuto naději, ani ve chvíli, kdy je před námi něco nového a neznámého. Když se třeba cítíme jako ti, pro které už právě není naděje, pro které už není místo, pro které už není další cesty. Nebo když si klademe otázky po tom, kam patříme. Když si klademe otázky po tom, kde je naše místo. Smíme slyšet to svědectví první církve: 45Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. 46Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tak Bůh, který nikomu nestraní, ukázal svou cestu na novém místě, v nové situaci. Původně pohanským národům. A otevírá tu cestu stále dalším lidem, kteří smějí i na základě našeho svědectví poznat Krista. Pro nás pak je důležité, abychom z té cesty nikoho nevylučovali a byli otevřeni tomu úžasu, že další lidé mohou poznat ty dary Boží, dary Ducha Svatého. A mít otevřené oči, uši a srdce pro novou cestu a pro nová povolání. Ne z našich zásluh a ne z našich skutků. Vždyť ti bývalí pohané řeckého původu se nemohli předem prokázat žádnými skutky Zákona. A právě jak jsme o tom mluvili zde ve sboru na našem středečním setkání nad Biblí, ty naše skutky, jakkoli důležité, můžeme konat právě jen u vědomí té poznané a přijaté milosti. Tak to říká i apoštol Petr: A my jsme svědky všeho, co Pán Bůh činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Apoštolové jsou svědky. Proroci jsou svědky. A i my jsme svědky, účastníky tradice, která přináší pokaždé něco nového, na každém místě si s sebou neseme takový malý chrám, chrám Ducha v našich srdcích, kde smíme na každém místě vyznávat Krista a současně prosit o odpuštění, když slyšíme, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří. A to znamená odpuštění Boží i odpuštění jednoho druhému, mezi lidmi, mezi bližními.
A tak tu smíme slyšet apoštolské svědectví, z něhož vychází naše kázání na svědectví o víře. Když Petr říká: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, 35ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.“ A my v tom nemůžeme rozsuzovat a rozhodovat. Nevíme, koho si Pán Bůh povolá k víře. A někdy to vzbuzuje úžas. Když jsem bydlel v Praze na kolejích, potkal jsem tam kdysi studenta matematiky z Etiopie a zjistili jsme, že jsme také bratři v Kristu. A bylo v tom nějaké zvláštní překvapení, ale asi podobně jako v tom dnešním čtení, přes hranice kultur, jazyků a možná vzdáleností, na místech, kde bychom to možná nečekali, si Pán Bůh povolává v každém národě toho, kdo je mu milý, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. A vzbuzuje to úžas. Jako když čteme, že bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Také pro ně začínalo něco nového, můžeme to nazvat obrácením. A tak se tito bývalí pohané přidávají do toho zástupu svědků na cestě, od proroků, kteří svědčili lidu, přes Jana, který kázal křest na odpuštění hříchů. Zvěstován byl a přišel Pán Ježíš, který obdařen Duchem Svatým a mocí zvěstoval Boží vůli a dal nám příklad. Na jeho svědectví stojí církev všude tam, kde pro jméno Pána Ježíše si odpouštíme hříchy a žijeme z jeho milosti. Všude tam, kde prosíme o sílu k pomoci svým bližním tam, kde nám něco chybí. Všude tam, kde prosíme o sílu sami pro sebe na každý den, pro různé životní kroky. Všude tam, kde se nám Pán Bůh dává poznat jako Samuelovi svým Slovem. Všude tam, kde nás Pán proměnil a proměňuje svým křtem. Všude tam, kde se nám dává poznat ve svátosti Večeře Páně na odpuštění hříchů. Všude tam, kde o sílu k odpuštění prosíme. Všude tam, kde ve svých slabostech a starostech jsme posilováni Duchem Svatým, abychom neztráceli naději. Všude tam, kde o naději prosíme také se svými bratry a sestrami, je Pán uprostřed nás.
Modleme se.
Píseň: 679 Uč nás na cestě pravé
Slovo na cestu Fp 4:4-5 KrP
4Radujte se v Pánu vždycky, opět pravím, radujte se. 5Mírnost vaše známa buď všechněm lidem. Pán blízko.
Píseň: 555 Jezu, rač ty sám