● Tradiční píseň 366:1
● Vstup: Ž 28:8
● Píseň: 420 Slunce pravdy, milosti
● 1. čtení: Řm 6:3-11 3Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? 4Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. 5Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. 6Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. 7Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. 8Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. 9Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. 10Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. 11Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.
● Píseň: Zp 67 Nejkrásnější chvíle
● Kázání: Mt 5:20-26 Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. 21Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ 22Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. 23Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, 24nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. 25Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. 26Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.

Milé sestry a milí bratří,
pokoj vám.
Jak jsme sem dnes přišli? V jaké náladě? S jakými pocity? S jakými novými zážitky? Pro někoho první prázdninová neděle, pro jiného začátek dovolené, pro někoho radost nad pěkným počasím pro sezónní práce. Jen aby nenapršelo do odkryté střechy. Ale na bohoslužbu přicházíme také proto, že chceme něco opustit. Chceme opustit to, o čem víme, že nebylo dobré. Odpustit nebo také za odpuštění prosit. V originále Nového zákona pro to také nacházíme stejné slovo: Odpustit a zanechat, to znamená zanechat, sundat a svléct to, co nás tíží, svléct to, do čeho se někdy sami zahalujeme, čím se přetvařujeme, za co se skrýváme.
A pokud se dokážeme zbavit něčeho, co nás trápí, je to obvykle velké ulehčení, ale důležité je si to také umět říct s druhými. S těmi, kteří nás mohou vyslechnout a pomoci nám. Ale také s těmi, s nimiž jsme si nějak ublížili a řekli něco nepěkného, musíme ujít někdy kus cesty, abychom dokázali odložit, opustit a zanechat to, co nás tíží.
Ale také se nám někdy zdá, a někdy to tak může být, že jsme to my, komu bylo ublíženo.
Naše dnešní čtení mluví o spravedlnosti a my se v životě ptáme, co máme dělat pro spravedlnost nebo jak můžeme spravedlnost požadovat. Spravedlnost pro sebe, své děti, zadostiučinění v tom, co děláme. Co děláme upřímně. A Pán Ježíš v dnešním čtení říká, že naše spravedlnost má přesahovat Zákon. V dnešním evangeliu čteme, že by naše spravedlnost měla o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, chceme-li vejít do Království nebeského. A jak bychom měli to zákonictví převyšovat?
Zákoníci dbali na přesnou literu Zákona a jeho bezvýhradné dodržování, farizeové pak navíc chtěli přikázání zdokonalit. Chtěli být papežštější než papež. Chtěli být před Pánem Bohem ještě zbožnější. Jaké laťky nám tedy nastavuje to dnešní Slovo? Není to také nesplnitelné?
Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Jeden vykladač říká: Podstata spravedlivého života, on říká svatost, se děje vevnitř. Proto jsou blahoslavenství ne o spokojených a úspěšných, ale o milosrdných, chudých, plačících a podobně. A týkají se nás?
My můžeme zaslechnout toto Slovo do církve, to znamená na místo otevřené všem lidem. A ptáme se, jestli se týká nás, jestli se týká také našich životů.
Finský spisovatel Mika Waltari charakterizuje ve své knize Jeho Království učedníky takto: „Jsou to ti tiší země, nedomáhají se hlukem pozornosti.“ A proto bychom si na to měli dávat pozor také my, protože pokud máme sami nějaké životní možnosti, mohli bychom přehlédnout ve své rychlosti ty, kteří jsou tiší země a nevystavují se na předních místech. A ta spravedlnost nad rámec zákona je právě o tomto: Nejen litera zákona a dodržování předpisů. Apoštol Pavel říká: Kde je Duch Páně, tam je svoboda. (2Kor 3:17) Ale tu svobodu zase nelze vykládat jako bezbřehou anarchii. To bychom vlastně nepotřebovali ani Písmo svaté.
Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského, zní nám rada na cestu. Jsme povzbuzováni tím, že naše svoboda v Pánu je nad Zákon. A když si připomeneme blahoslavenství, zjistíme, že nad Zákonem jsou milosrdenství. Milosrdenství Boží, tedy Boží sklonění se k těm tichým země, a tímto Božím dílem máme být inspirováni také my a tu svobodu Boží snažit se také šířit a napomáhat jí. Svoboda pro tyto tiché na zemi může být dosažena osvobozením od hladu, strachu, samoty a my se máme ptát, kde je na této cestě naše místo. A v tom mezi námi není rozdílu, ať jsme takzvaně duchovní nebo takzvaně laici, domněle bohatí nebo skrytě chudí, ať jsou již naše světské možnosti jakékoli. Ne jako povinnost, ale jako možnost, aby člověk nebyl sám. Tak je to už v řádu stvoření, kdy na počátku Bůh říká: „Učiním (člověku) pomoc jemu rovnou.“ A tu pomoc máme na naši cestu, kde je nám zvěstována spravedlnost v lásce. Totiž spravedlnost z lásky Boží a zároveň spravedlnost v našich různých vztazích s druhými.
21Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ 22Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. 23Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, 24nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Máme zde tedy Slovo do situace, kdy nás něco může tížit. Kdy si můžeme uvědomit, kde jsme sami selhali, někoho nepříjemně překvapili či jinak zklamali. A co jen to jde, dohodnout se včas, ještě na cestě, snažit se o smíření a odpuštění. I tam, kde jsme sami něco pokazili, i tam, kde cítíme nějaké výčitky ze strany druhých. To dnešní Slovo nám nerozlišuje jakoby stranu viníka a poškozeného, ale mluví o smíření. Totiž o vzájemném smíření. Upřímném, abychom se neocitli v podezření z alibismu, z náboženského alibismu, že si všechno omluvíme. Oč je to důležitější? Je to řečeno v souvislosti s bohoslužbou. S obětováním. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Asi to nejde úplně vždy, když hned nemůžeme v sobotu večer zavolat všem, s nimiž jsme si něco nepěkného řekli. A pak nás to může tížit. Nebo i v něčem bránit. Ale Pán Bůh zná naše srdce a ví, zda je v něm upřímná touha k odpuštění. A tam, kde to už nejde, je namístě a je potřebná skutečná kající modlitba. Stejně i tam, kde se setkáme při prosbě o odpuštění s odmítnutím. Ale upřímné touhy našich srdcí Pán Bůh zná a jen on je může posoudit. Aby nás na cestě ke zvěstovanému Božímu Království netížila bolest srdce, bolest neodpuštění. Co tedy o tom Božím Království Pán Ježíš říká? Cesta k němu vede přes oběť, přes obětování, přes obětování srdce, přes obětování srdce Pánu Bohu, což se děje také při bohoslužbě. Koho tedy Pán Ježíš kritizuje, když mluví s farizeji? Lidi, kteří vždycky vědí, co se patří, a hněvivě trvají na tom, že každý, kdo nejedná správně, kdo jim ublížil, nebo kdo se nějak provinil, musí co nejdřív dostat spravedlivou odplatu. Takoví, kteří doufají, že je v lidských silách očistit společnost ode všech, kteří se nějak liší od průměru, od těch, s nimiž bývá těžká řeč a všelijaké potíže, od lidí, kteří jsou našimi bližními, přestože nám to není dvakrát milé, a zůstávají pro nás vždy novou otázkou a výzvou k lidskosti. S Božím královstvím se minou i ti, kteří nedovedou přát všem ostatním to, co samozřejmě chtějí a vyžadují pro sebe. Cesta ke Kristovu království vede přes společenství se všemi, které si Ježíš povolává. Pouštíme-li se po ní, nevyhneme se smíření s bratrem či sestrou – s určitými lidmi, vůči nimž máme nejednu často i oprávněnou výhradu. Ježíš nás zve, abychom každého takového člověka přijímali přesně tak, jak Bůh v Kristu přijal nás. Dnešek a každý další den je k tomu neopakovatelnou příležitostí. Nevyužijeme-li jí, nečeká nás nakonec nic lepšího, než tísnivé setkání s našimi vlastními vinami a nekonečná beznaděj. Uchrání nás před ní jen smíření, které se už stalo v Kristu. V něm máme novou a nadějnou možnost, jak uchopit dnešní den a s ním i budoucnost. Ve snaze o smíření. A tam kde to nejde, aspoň ve snaze o pokoj v srdci. Abychom neodsuzovali všude tam, kde bychom tolik chtěli vzít spravedlnost do vlastních rukou. To varování, které nám zní z Písma, je nám radou a směrovkou k tomu, abychom nejprve prozkoumali všechny možnosti k usmíření. Jinak se totiž sami připravujeme do vězení našeho vlastního srdce, do tísně, která je projevem tohoto vzájemného odsouzení či nepřijetí. Někdy se zapouzdříme sami ve vlastní křivdě. Někdy nás potlučou vlastní viny. Někdy však také vlastní neodpuštěné a nevysvětlené křivdy. Někdy nás může uzavřít i vlastní samospravedlnost. A to vězení znamená často i vězení vlastního srdce, kdy se užíráme tím, kdo by nám chtěl zase ublížit, ten, kdo už to přece několikrát udělal. Ale můžeme myslet také na to, že Pán Ježíš za to, co nám zvěstoval, také položil svůj život za nás, abychom my svůj život neztráceli. Mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši, jak je nám zaslíbeno v dnešním prvním čtení. Potom můžeme přijít a přinést svůj dar, v radosti z odpuštění, v radosti víry, v radosti vzkříšení k novému životu. Modleme se.
● Píseň: 482 Jak rozkošné a milé
● Modlitba Páně
● Poslání: 2Pt 1:3-7
3Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy.
4Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha.
5Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání,
6k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost,
7ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku.
● Požehnání: Hospodin strážce tvůj, Hospodin zastínění tvé tobě po pravici. Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého. Hospodin tě bude střežit, když vycházeti i vcházeti budeš, od tohoto času až na věky.
Požehnej vám dobrý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý. Amen.
● Závěrečná píseň: 473A Vezmi, Pane, život můj